Chudák majoránka
Tak zmrzlí muži jsou za námi a honem ven se všemi ibišky, které se už z nedostatku slunce vytahují do délky, za nimi putují amarylisy, aby nabraly sílu na zimní kvetení. Samozřejmě taky rajčata, předpěstované bylinky jako bazalka a petržel, kterou jsem kvůli krásnému zimnímu počasí v březnu vysela do květináče (obrovského a těžkého) a nechala doma. Taky už bylo načase, aby to jaro přišlo. Pár dní tepla a slunce udělalo své, i rostlinky, kterým se doma moc nechtělo růst poskočily a vyhnaly pupeny.
Chodím po domě a koukám, kolik je tu naráz místa. To by jeden neřek, že mám tolik květin. (při nedávném rozhovoru na téma za co ženy utrácí, jsem si uvědomila, že jen ibišků mám víc než bot). Tu na mě vykoukla majoránka, schovaná za záclonou u okna, celá vytahaná z nedostatku světla. Povídám jí - ano s rostlinami mluvím, i když si myslím, že kladný vliv má spíš láskyplná péče, ale i tak je nepochvalte, když tak krásně rostou a kvetou. Tak jí tedy povídám, tebe jsem tu zapomněla, pojď na sluníčko. A šup s ní ven. Druhý den se ochladilo asi o deset stupňů. Měla jsem úplně pocit, že na mě vyčítavě kouká, co jsem jí to jako udělala. Vypadala jako malé štěně, které vystrčíte za dveře a jemu je tam smutno a zima. Malé, něžně zelené lístečky se jakoby choulily k sobě. Vydrž za chvilku se oteplí, sluníčko tě ohřeje. A nic, dodneška zima a ještě větší zima a to máme konec května. Chudák majoránka.